J. Mazák: Jak vytvořit efektivní lobbistický projekt proti korupci

Od roku 2013 do dneška se v Česku podařilo díky iniciativě Rekonstrukce státu a některým politikům prosadit pět protikorupčních zákonů. Například v online registru smluv se můžete podívat, za co utrácí vaše radnice, a díky zrušení anonymních akcií lze hůře skrývat střet zájmů za netransparentní majetkovou strukturou. Nové zákony jsou dnes navíc lépe chráněny před legislativními přílepky a právě probíhající volební kampaň má jasnější pravidla financování. 

Žízeň po transparentnosti přitom skutečně existuje. Podle průzkumu agentury Median pro organizaci Frank Bold z Rekonstrukce státu je průhledné financování politické strany pro důvěru voličů důležitější než dlouhodobost její existence nebo zázemí v regionální politice. Proto by kroky k větší transparentnosti politiky neměly zapadnout. Stát v rukou kmotrů 

Stát v rukou kmotrů
Samotná korupce se ve výzkumech Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) dlouhodobě umísťuje na předních příčkách v hitparádě nejpalčivějších problémů podle občanů. V polovině devadesátých let vytáhla do války s korupcí také Světová banka. Uvědomila si totiž, že korupce je nejen jednou z největších brzd ekonomického rozvoje, ale i zabijákem důvěry občanů ve veřejné instituce a demokracii. Kromě „pouliční“ korupce v podobě úplatků úředníkovi nebo policistovi se stále častěji hovoří o takzvaném „zmocnění se státu“. K tomu dochází, když si zájmové kliky politiků a byznysmenů rozporcují státní aparát, ze kterého pak systematicky odsávají veřejné zdroje. 

Korupce ale není jen jedna. Kromě „pouliční“ korupce v podobě úplatků úředníkovi nebo policistovi se stále častěji hovoří o takzvaném „zmocnění se státu“ (state capture). K tomu dochází, když si zájmové kliky politiků a byznysmenů rozporcují státní aparát, ze kterého pak systematicky odsávají veřejné zdroje. 

Abby Innesová z prestižní britské univerzity London School of Economics tvrdí, že situace v Česku má původ už v privatizaci, ze které vyrostla spojenectví mezi politickými a ekonomickými elitami. Když zdroje privatizace vyschly, korupčníci objevili příležitosti vyplývající z obsazení částí státního aparátu. Podle Innesové politické frakce v českých stranách do značné míry zrcadlí spíše skryté zájmy skupin v pozadí než zdravý boj idejí. 

Spíše rozsáhlý klientelismus a „zmocnění se státu“ než drobná korupce se dostaly do hledáčku Rekonstrukce státu, jež před volbami 2013 dala politikům troufalou nabídku: Buď se zaváží k podpoře alespoň dvou třetin z devíti protikorupčních zákonů, jež iniciativa prosazuje, nebo budou v předvolební kampani označeni za „bla bla“, tedy mluvky, kteří se bojem proti korupci jen ohánějí, ale ke konkrétním krokům se zavázat odmítají. Bylo možné s takovou nabídkou u politiků pochodit? 

Kdy jindy, když ne teď
Iniciativě hrála do karet nestabilní politická situace. Už od voleb v roce 2010 se na scéně objevovaly nové politické subjekty. K těm před volbami 2013 přibyla ještě hnutí ANO a Úsvit. Současně s tím jiné strany podporu významně ztrácely, například KDU-ČSL se v roce 2010 nedostala do sněmovny nebo ODS spadla v roce 2013 pod osm procent. Mezi politickými stranami tedy panovala nejistota. Navíc se Rekonstrukci státu před volbami podařilo získat relativně široké a převážně pozitivní mediální pokrytí. Rekonstrukci státu se před volbami 2013 podařilo získat relativně široké a převážně pozitivní mediální pokrytí. Spojenectví s Rekonstrukcí státu se stalo příslibem politických bodů. 

Spojenectví s Rekonstrukcí státu se stalo příslibem politických bodů. Vedle toho si česká politika v roce 2013 prošla ještě jednou dramatickou změnou v chování voličů – začali v důsledku legislativních úprav i kampaní občanských iniciativ hromadně využívat preferenční hlasy neboli takzvané kroužkování. Zatímco v minulosti získávaly díky preferenčním hlasům mandát jednotky poslanců, v roce 2010 díky kroužkování osmačtyřicet. Nezavázat se Rekonstrukci státu bylo najednou riskantní. 

Vrcholem kampaně Rekonstrukce státu byla předvolební superdebata v České televizi, kde několik lídrů stran včetně Bohuslava Sobotky (ČSSD), Andreje Babiše (ANO) a Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL) označilo Rekonstrukci státu za první bod, na kterém by se strany mohly po volbách shodnout. 

Z miláčka kontroverzní hráč
Rekonstrukce státu ale měla od začátku i kritiky. Například pražská ODS na webové stránce poslance Marka Bendy před volbami o Rekonstrukci státu napsala: „Nelíbí se nám, že Rekonstrukce státu osloveným kandidátům hrozí, že pokud se neupíší pod jimi navrhované body, budou v předvolebních novinách označeni za ,slibomaty‘ a spojeni s dehonestujícím symbolem, který má voličům napovědět při jejich volbě. Takto si volání po ,nové a lepší‘ politice opravdu nepředstavujeme. Spíše to celé zavání podivným nátlakem.“ Podle zástupců Rekonstrukce státu přestala být iniciativa miláčkem médií, jak se jí to podařilo před volbami. Místo toho v médiích začaly více zaznívat hlasy, že iniciativa je příliš nátlaková. 

Po volbách se kritické hlasy začaly objevovat častěji. Komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk iniciativě vyčetl, že měla jít sama do voleb, a ne svůj program outsourcovat na politické strany. Později zveřejnil tweet: „Rekonstrukce státu zůstala trčet na místě, zatímco babišismus, který nevědomky pomáhala rozjíždět, plachtí vesele dál.“ 

Podle zástupců Rekonstrukce státu přestala být iniciativa miláčkem médií, jak se jí to podařilo před volbami. Místo toho v médiích začaly více zaznívat hlasy, že iniciativa je příliš nátlaková, že prosazované zákony stejně nic moc neřeší, nebo dokonce že jde o „píárko“ hnutí ANO. Právě obvinění, že Rekonstrukce státu pomohla hnutí ANO k mocenskému růstu, ať už vědomě nebo nevědomě, je největší kontroverzí okolo této občanské iniciativy.

Hlásná trouba hnutí ANO? 
Obvinění z účelového propojení Rekonstrukce státu s hnutím ANO zní při pohledu na fakta jako divoká konspirace. Za prvé, Rekonstrukce státu byla spuštěna v březnu 2013 s cílem prosadit devět protikorupčních zákonů do voleb a od začátku ji podporovali politici z různých stran. Až když si pád Nečasovy vlády vynutil předčasné volby, přizpůsobila iniciativa svou strategii novým okolnostem a vstoupila do předvolební kampaně. Podporu brzy našla u předsedů většiny významných politických stran, nikoliv pouze u hnutí ANO. Obvinění z účelového propojení Rekonstrukce státu s hnutím ANO zní při pohledu na fakta jako divoká konspirace. Dostala se totiž několikrát s hnutím ANO do sporu. Například když nominovala pražskou primátorku Adrianu Krnáčovou na anticenu, protože torpédovala zákon o registru smluv. 

Za druhé, Rekonstrukce státu se několikrát dostala s hnutím ANO do sporu. Například když nominovala pražskou primátorku Adrianu Krnáčovou na anticenu, protože torpédovala zákon o registru smluv. Předseda hnutí Andrej Babiš byl iniciativou kritizován, protože jeho ministerstvo financí dlouho nebylo schopné posunout práci na zákoně, který by upravil pravidla pro nominace do dozorčích rad. Tento dosud neschválený zákon by měl omezit praxi takzvaných trafik ve státních firmách pro odcházející politiky. 

Zajímavější je kritika, že aktivisté se stali „užitečnými idioty“, kteří pomohli Babišovi k mocenskému vzestupu nezamýšleně. Je asi pravda, že ANO se tématu protikorupčních zákonů zhostilo marketingově nejšikovněji. Také ředitel organizace Frank Bold Pavel Franc v rozhovoru pro Aktuálně.cz uvedl: „Andrej Babiš se nejsilněji ze všech stran přihlásil k Rekonstrukci státu.“ Na druhou stranu hnutí ANO získalo ve volbách 18,7 procenta hlasů, zatímco dnes podle předvolebních průzkumů asi 30 procent z těch, kdo by šli k volbám.

Idealistický, nebo pragmatický hrdina 
Oproti tomu Rekonstrukci státu znalo podle průzkumu Katedry sociologie FF UK z července 2014 jen dvanáct procent respondentů, z nichž ne všichni jí fandili a jistě ne všichni se podle ní rozhodovali ve volbách. I kdyby však ano, sotva by šli všichni volit hnutí ANO, když i tolik ostatních stran spojovalo před volbami s iniciativou své jméno. Rekonstrukce státu to schytává za to, že odmítla být idealistickou skupinkou, jež se hlavou rozběhne proti zdi české politiky, natluče si a pak si užívá plácání po ramenou a chlácholivých slov, že je fajn, jak se snažili, ale že tyto věci změnit nejde 

Těžko si zkrátka představit, že ve světě bez Rekonstrukce státu by dnes Babiš nebyl podobně silný, jako je. Skoro určitě bychom ale neměli pět protikorupčních zákonů, které Rekonstrukce státu nedovolila poslancům smést pod stůl, jak se to stalo tolikrát v minulosti. 

Hlavním problémem Rekonstrukce státu totiž není ani to, že by byla něčím skrytým agentem, ani to, že se pokusila outsourcovat své představy o správném fungování společnosti na politické strany. To druhé totiž není žádný úlet, ale podstata zastupitelské demokracie. Rekonstrukce státu to schytává za to, že odmítla být idealistickou skupinkou, jež se hlavou rozběhne proti zdi české politiky, natluče si a pak si užívá plácání po ramenou a chlácholivých slov, že je fajn, jak se snažili, ale že tyto věci změnit nejde. 

Místo toho se Rekonstrukce státu rozhodla chovat pragmaticky vzhledem ke stanovenému cíli – prosazení protikorupčních zákonů. Obligátní otázky, jestli spolupracovat s komunisty nebo s politiky s pošramocenou pověstí, šly rychle ze hry. Iniciativa spolupracovala se všemi, kdo byli ochotni podpořit protikorupční zákony. A vymezovala se proti všem, kdo zákony blokovali.

Napříč politickým spektrem 
Například ČSSD dostala od iniciativy pochvalu za roli Jeronýma Tejce při novelizaci jednacího řádu sněmovny, která zabraňuje takzvaným legislativním přílepkům, ale dostala se do sporu s Rekonstrukcí státu při projednávání výjimek z registru smluv. Hnutí ANO dostalo od iniciativy pochvalu za hlasitou podporu některých protikorupčních zákonů, například poslanec Radek Vondráček se významně zasadil o registr smluv. Proti Krnáčové se však aktivisté ostře vymezovali a i Babiše nejen chválili, ale i kritizovali za liknavost. To, že politiky je třeba nejen kritizovat, ale také chválit, je důležitým principem Rekonstrukce státu. Největšími poslaneckými tahouny protikorupční legislativy jsou podle nedávno zveřejněné tiskové zprávy iniciativy Radek Vondráček a Jan Sedláček z ANO, Jiří Mihola z KDU-ČSL a Petr Gazdík a Jan Farský ze STAN. 

Ostatně to, že politiky je třeba nejen kritizovat, ale také chválit, je důležitým principem Rekonstrukce státu. Největšími poslaneckými tahouny protikorupční legislativy jsou podle nedávno zveřejněné tiskové zprávy iniciativy Radek Vondráček a Jan Sedláček z ANO, Jiří Mihola z KDU-ČSL a Petr Gazdík a Jan Farský ze STAN. Přitom schopnost vyjednávat podporu pro rekonstrukční zákony napříč politickými stranami byla a zůstává hlavní devizou iniciativy. 

Jak dokládá stenozáznam schůze Senátu, i senátor Miloš Vystrčil za ODS, která je jinak k aktivitám Rekonstrukce státu spíše kritická, připustil, že iniciativa hraje důležitou roli při zprostředkování komunikace mezi stranami: 

„Se mnou a s naším klubem nejednal nikdo, kromě Rekonstrukce státu. (…) Která naprosto, podle mě paradoxně, dneska pořád se snaží zprostředkovat komunikaci mezi vládní koalicí a opozicí. A mě informuje představitel Rekonstrukce státu o tom, co si myslí pan Vondráček a co dneska bude říkat v Poslanecké sněmovně, místo toho, abychom se bavili napřímo. Čímž mimochodem samozřejmě této instituci dáváme nějakou autoritu. A zřejmě, protože se nejsme schopni domluvit samostatně, i právem.“

Transparentní lobbisté 
Rekonstrukce státu nepomohla na svět pěti protikorupčních zákonům díky ideálům, ale chytrému lobbingu, informování politiků, moderování diskuse mezi nimi a propojování těch, kdo chtěli protikorupční legislativu prosadit. Zatímco pro část veřejnosti je lobbing stále sprosté slovo, Rekonstrukce státu i zde zvolila pragmatický přístup: různé zájmové skupiny mají své lobbisty. Lobbisté mají na legislativu vliv, ať již na její podobu, nebo pořadí projednávání. Není však důvod, proč by občanská společnost nemohla produkovat své lobbisty, pokud budou transparentní. 

Není to nutně špatně, pokud fungují bez korupce, protože politici potřebují znát názorové pozice a argumenty různých zájmových skupin ve státě. Je ale zároveň jasné, že lobbisté pak mají na legislativu vliv, ať již na její podobu, nebo pořadí projednávání. Rekonstrukce státu ukázala, že i občanská iniciativa může vytvořit efektivní a udržitelný lobbistický projekt, aby zákony, o kterých se před volbami téměř všichni shodli, že jsou třeba, opět nespadly pod stůl a nezůstaly tam ležet až do další kampaně. 

Václav Klaus v eseji Liberalismus a občanská svoboda z roku 1998 napsal, že se bojí těch, kteří nemohou získat masovou podporu, a tak se snaží oslovit přímo legislativce a „chtějí ‚zlegalizovat‘ svět ke svému obrazu“. To se však stalo. A zdá se, že snaha „‚zlegalizovat‘ svět ke svému obrazu“ nemusí být až tak špatná, jak to může znít. Naopak, je to přirozená náplň demokratické politiky v právním státě, pokud se hraje transparentně. Není důvod, proč by občanská společnost nemohla produkovat své lobbisty, pokud budou transparentní.

Jaromír Mazák

Autor působí na Katedře sociologie FF UK.

Článek vyšel 14. října 2017 na webu Česká pozice.