Senát pohřbil zveřejňování smluv státu. Raději chce nové úředníky a barevné peníze

Dalo se to tušit už od chvíle, kdy česko-kyperský loterijní podnikatel a senátor Ivo Valenta vyhlásil, že zprůhlednění státu dělá z politiků zločince. Ale byli to především senátoři ČSSD a ODS, kteří ve vzácné shodě prosadili dvě zásadní změny.

První z nich vyjímá z povinnosti zveřejnění ty smlouvy, při jejichž plnění žádná ze smluvních stran nepoužije „finanční prostředky z veřejných rozpočtů“. Na první pohled nenápadná věta ve skutečnosti znamená, že zhruba tisíc veřejně vlastněných obchodních společností s ročním obratem 570 miliard korun bude v budoucnu rozlišovat v rámci svého hospodaření dva druhy peněz – ty které případně přišly z dotací a pak všechny ostatní. Představme si třeba dopravní podnik, který polovinu svého provozního rozpočtu pokrývá z dotací. Ty nejsou přiděleny na konkrétní účel, ale na provozování hromadné dopravy. Když dopravní podnik nebude chtít zveřejnit smlouvy třeba na propagaci, prostě prohlásí, že je nezaplatil z dotací, ale z jízdného.  Právně to bude nenapadnutelné. Jedině, že by  dobrovolně používal dva účty, peníze prostě nějak barevně odlišoval, aby poznal, jestli jsou “dotační” anebo ne. Smyslem zákona ovšem není hlídat dotace, ale zprůhlednit, zda státní a městské firmy nedávají nevýhodné zakázky někomu, kdo následně tuto starost oplácí politikům v dozorčích radách. Taková smlouva o konzultacích paní Kleslové určitě v ČEZu nebyla placena z dotací. Přesto jde o prostředky veřejné, protože jsou pod kontrolou státu. Podle rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího správního soudu mají tyto informace firmy státu a měst poskytovat..

Druhý pozměňovací návrh je ještě zásadnější, protože cílí přímo na jádro zákona. Ta spočívá v jednoduchém kontrolním mechanismu - smlouva, které nebude v registru během tří měsíců zveřejněna, se automaticky stane neplatnou. Obě strany smlouvy mají vlastní zájem na tom, aby byla zveřejněna. Senátorům se toto “bezúdržbové” řešení nelíbí a rozhodli se jej nahradit pokutou pro úředníky. Ta má činit 25% z ceny zakázky. To sice není malé číslo, ale jen v případě, že se na prohřešek přijde a kontrolní úřad ho začne prošetřovat. V případě finančního postihu bude stát platit pokuty sám sobě z veřejných peněz. A jak víme z  kauzy ProMoPro, stát sám sobě pokuty často odpouští: Úřad vlády měl za neprůhlednou zakázku zaplatit pokutu blížící se jedné miliardě korun, ale nakonec zaplatil pouhý zlomek díky žádostem o prominutí penále a sníženi pokuty. Senátní návrh zákona přímo obsahuje i standardní ustanovení, podle něhož se při stanovení výše sankce přihlíží k dalším okolnostem. Pokutované subjekty se budou samozřejmě bránit a lze očekávat, že bude většina udělených pokut rozporovaná.

Finanční sankce, na rozdíl od automatické neplatnosti nezveřejněné smlouvy, znamenají zřídit kontroly, které budou zveřejňování hlídat a udělovat případné pokuty. Podle senátorů se jím má stát Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Ten by podle vyjádření jeho tiskového mluvčího vyčlenil na kontrolu registru kolem pěti úředníků. Ministerstvo vnitra přitom odhadlo, že měsíčně přibude do registru smluv 125 000 dokumentů. Jak efektivní by kontrola za pomoci ÚOHS mohla být je tedy více než zjevné.

V případě úřednické kontroly se motivace aktivně odhalovat vytratí. Úředníci budou schopni zkontrolovat pouze zlomek smluv a to buď namátkově, anebo na udání.

Senátoři při jednání o návrhu zákona mluvili o tom, že myšlenka transparentnosti je správná, ale že navrhovaný zákon schválený vládou a Sněmovnou je věcně špatný a je třeba „zachránit co se dá“. Jejich pozměňovací návrhy ale postavily zákon vzhůru nohama. Senátor Václav Láska (SZ) shrnul postup svých kolegů jednoduše: "Úplně vyrvete srdce toho zákona." Výsledkem je absurdita, které by v případě uvedení do praxe neměla šanci splnit to, v co její tvůrci doufali. Znamenala by pouze další náklady ve formě nových úřednických míst a nechávala by prostor pro kličkování přesně tam, kde to měl původní návrh znemožnit. Odpůrci zákona ve Sněmovně už se ozývají, že rádi přijmou verzi senátorskou a nechtěné odtemnění státu pošlou do věčných temnot.

Text vyšel 4. listopadu jako komentář v Lidových novinách.