Každý den nyní v přímém přenosu sledujeme vývoj událostí kolem více než třistamiliónové pokuty pro sociální demokracii, kterou má vyplatit právníkovi Zdeňku Altnerovi. Průběžně se proměňuje, kolik a komu strana ze soudem vyměřené pokuty splatí.
Tato událost však připomíná i jiné opomíjené téma - nyní se totiž ve Sněmovně rozhoduje, jak v příštích letech bude vypadat financování politických stran a kampaní v Česku.
Zpráva o velké pokutě pro ČSSD není pro českou politickou scénu vůbec dobrá. Potřebujeme v ní tradiční velké strany i to, aby měly důvěru a nezávislost. Ve chvíli, kdy mají politické strany v Česku výrazně nižší důvěru veřejnosti, než je průměr zemí Evropské unie, potřebujeme spíše reformy než další rozkývávání.
Pohled do čerstvě odevzdané výroční zprávy ČSSD ukazuje, že strana s sebou už dnes nese dva dlouhodobější závazky - jeden ve výši 160 miliónů korun k akciové společnosti Cíl (kterou sama strana stoprocentně vlastní) a druhý téměř 47 miliónů k bance Fio. S čerstvým dluhem se červená čísla strany z Lidového domu vyšplhají až na půl miliardy korun. Úhrn všech jejích aktiv přitom nyní dosahuje pouze 442 miliónů korun.
ČSSD v tomto ohledu není na české politické scéně unikátem (snad jen ve výši zadlužení). ODS v loňském roce dlužila 97 miliónů, ANO 16,5 miliónu a KDU-ČSL 6 miliónů. Tato červená čísla jsou mimo jiné i důsledkem nekvalitních pravidel pro financování stran a kampaní. Strany v předvolebním čase často riskují a hnány konkurencí vydávají na provoz a kampaně víc, než by si dobří hospodáři měli dovolit. Zároveň mohou přijímat peníze od firem, které samy vlastní, a promíchávat příjmy od přiznaných dárců a od státu s penězi, jejichž původ je zcela nevystopovatelný.
Pokud tradiční strany chtějí zmírnit propad důvěry voličů a pokud chtějí předejít tomu, aby se před dalšími volbami objevila další nová strana zrozená z peněz bohatého podnikatele, měly by je enormně zajímat návrhy dvou zákonů, které právě procházejí Sněmovnou - novely zákona o sdružování v politických stranách a volebního zákona.
Oba zákony mohou nastavit jasnější pravidla pro financování stran a kampaní. Jasné a transparentní financování - ve chvíli, kdy se strany zároveň budou snažit zalátat díry ve svých rozpočtech - mohou být právě tím, co tradičním stranám umožní další fungování. Transparentnějším financováním mohou být strany kryté v tom, že peníze nezískávají nečistým způsobem.
Obě novely přitom zatím mají nakročeno dobrým směrem. Pokud navíc projdou i pozměňovací návrhy z poslaneckých výborů, podaří se k důležitým pravidlům, která nastavil již vládní návrh, vyřešit několik rizikových míst.
Tzv. třetí osoby zasahující do volební kampaně by musely být registrovány, a tudíž veřejně známé, kontrolní pravomoci Úřadu pro dohled nad hospodařením stran by se rozšířily i na obchodní korporace vlastněné stranou (tj. i na společnost Cíl) a předseda úřadu by měl neopakovatelný mandát.
V novelách stále zbývá zacelit tři díry: je třeba zvýšit sankce za porušení pravidel volební kampaně z dosavadních deseti a statisícových částek minimálně o řád, tak, aby se nikomu nevyplatilo vést černou neoznačenou kampaň.
Na transparentní účty by měly být převedeny i provozní náklady stran, aby nemohly tvrdit, že byl každý předvolební mítink součástí běžného provozu a tak ho i účtovat.
Také je třeba podobně jako u politických stran omezit a sjednotit spektrum povolených dárců a výši možných darů i u jejich politických institutů. Pochybní sponzoři by tak nemohli jednoduše přejít od přímého financování stran k nepřímému financování přes tyto instituty.
Na to všechno ale neúprosně tlačí čas. Pokud se nepodaří oba zákony projednat v průběhu příštích dvou měsíců, pravidla pro financování stran a kampaní (která se nezměnila od devadesátých let) zůstanou stejná i pro parlamentní volby v roce 2017. Bez zalepení zmíněných děr můžeme mluvit jen o nedotažené reformě.
Vít Šimral
Autor je analytik platformy Rekonstrukce státu.
Komentář vyšel 22. dubna 2016 v deníku Právo.