Ministr spravedlnosti Pavel Blažek zasahuje do činnosti orgánů činných v trestním řízení ústavně nepatřičným způsobem. Jeho jednání vysílá nežádoucí mocenské signály do soustavy státních zastupitelství a soudů. Mimo jiné ve znepokojivé souvislosti s prověřováním či vyšetřováním jeho spolustraníků a známých.
Doporučujeme přečíst verzi PDF s poznámkami pod čarou, analýza níže v textu je upravena pro verzi webu. PDF verze i aktualita byla upravena 6.3.2023.
Shrňme si některé z kontroverzních kroků ministra spravedlnosti za poslední rok, které nás ve svém souhrnu vedou k závěru, že ministr využívá své pravomoci v rozporu s ústavními principy právního státu a dělby moci:
Po rezignaci Ivo Ištvana, kterého Pavel Blažek ještě jako poslanec označil za škůdce demokracie a státu, který nesmí vést tak podstatnou složku státní moci, ministr spravedlnosti oznámil, že jeho nástupcem nejmenuje nikoho z vedení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (VSZO).
Následně novinářům sdělil výsledky „analýzy“, která byla značně kritická vůči VSZO; nejvyšší státní zástupce ji označil za příliš příkrou a nepříliš hlubokou. Ministr současně oznámil, že od kandidáta navrženého do čela VSZO očekává návrh reorganizace, včetně personálních změn, na základě kterých rozhodne, zda jej jmenuje či nikoli. Ministr odmítl zveřejnit analýzu, o kterou se opíral; později vyšlo najevo, že “analýza” byla ministru sdělena ústně mimo poradu, a nebyl proto pořízen zápis.
Státní zástupci VSZO dozorují případ brněnských městských bytů, s níž jsou spojováni mj. jeho spolustraníci z brněnské ODS (Blažek je předsedou jihomoravské ODS).
Ministr spravedlnosti nevyhověl návrhu předsedy soudu a odmítl jmenovat trestního soudce Aleše Novotného místopředsedou Krajského soudu v Brně pro trestní úsek. Takový krok je velmi neobvyklý. Uvedl navíc, že tak učinil z důvodu jeho dřívější rozhodovací činnosti, neboť se měl podílet na soudních rozhodnutích, která státu způsobila škodu. Šlo mimo jiné o případ, kdy Aleš Novotný odsoudil Alenu Vitáskovou.
Proti jeho postupu se důrazně ohradila Soudcovská unie, která jeho odůvodnění označila za nepřijatelné a do budoucna velmi nebezpečné. Hodnocení konkrétních soudních rozhodnutí v souvislosti s personálním rozhodováním označila za nepřípustný zásah moci výkonné do rozhodovací činnosti soudců. Ministr spravedlnosti následně doplnil důvody pro odmítnutí Aleše Novotného o výtku, která mu byla v minulosti udělena. Sám však přiznal, že se o ní dozvěděl až po oznámení svého rozhodnutí nejmenovat ho do funkce.
Ministr spravedlnosti podal kárnou žalobu na trestního soudce Aleše Dufka, pověřeného místopředsedu Městského soudu v Brně pro trestní úsek, kvůli jeho rozhodnutí poskytnout informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Soudce vyhověl žádosti o poskytnutí soudních příkazů k domovním prohlídkám v již zmíněné kauze brněnských městských bytů. Například u kandidáta na ministra životního prostředí Petra Hladíka. Ministr byl opět kritizován pro možný střet zájmů.
Ladislav Vyhnánek z Katedry ústavního práva MUNI k tomu pro týdeník Respekt uvedl: „Kárný návrh má určitý šikanózní potenciál, pokud by byl šikanózně využívaný, to není žádné ‚dáme to k soudu a ono se to tam vyjasní‘. Je to vztyčený prst a vysílá to velmi špatný signál. Zvláště v tak citlivé kauze s takovými konotacemi - brněnská politika, Pavel Blažek a kandidát na ministra životního prostředí.”
Ministr spravedlnosti za svého působení podal podle Seznam zpráv celkem devět žádostí o informace o stavu trestních řízení, které byly adresovány státnímu zastupitelství (podle § 13 zákona o státním zastupitelství); ministr toto číslo na Twitteru zpochybnil. Čtyři z těchto žádostí se týkaly živé kauzy brněnských městských bytů. Na poslední z žádostí odmítl nejvyšší státní zástupce z velké části odpovědět, neboť měla překročit meze § 13 zákona o státním zastupitelství. Mělo se jednat o dotazy týkající se osobního a rodinného života státní zástupkyně VSZO Petry Lastovecké dozorující část z brněnských kauz. Krom jiného také kauzu brněnských městských bytů. Státní zástupkyně k tomu uvedla, že dotaz je natolik osobního rázu, že se vymyká všemu, co v této pozici zažila. Nejvyšší státní zástupce četnost dotazů k této kauze označil za nevhodnou a vyžádal si schůzku s ministrem.
Ministr si současně vyžádal od již zmíněného Aleše Dufka, pověřeného místopředsedy Městského soudu v Brně pro trestní úsek, jména soudců, kteří v této kauze rozhodovali o vazbách a domovních prohlídkách. Ten k tomu uvedl: „Jsem soudcem 29 let. Nikdy se nestalo, že by ministerstvo chtělo jména soudců, kteří v nějaké takové věci rozhodovali. Takže nevím, proč to chtěli.“ K věci se pro média vyjádřil i prezident soudcovské unie Libor Vávra: „Nesetkal jsem se s tím, že by po mně někdo chtěl jména soudců, kteří na případu pracovali. Takže nevím, jak bych postupoval.” Po hovoru s Pavlem Blažkem však své vyjádření upřesnil a zmírnil.
Ministr spravedlnosti zároveň veřejně a ostře kritizoval práci státních zástupců VSZO v kauze Stoka. Ta opět souvisí s prostředím brněnské komunální politiky, zejména se stranou ANO, ale také s brněnskou ODS. Doslova uvedl: „Na četné dotazy sděluji, že systémové selhání represivních orgánů státu je a bude řešeno vrcholnými orgány veřejné moci. Konkrétní být bohužel nemohu. Případ popsaný zde je jen špičkou ledovce.” Proti jeho výrokům se ohradila Unie státních zástupců.
Je pozoruhodné, že velkou část aktivit ministra spravedlnosti vůči orgánům činným v trestním řízení lze důvodně spojovat s Brnem, kde od konce 90. let působil v komunální politice. Konkrétně s živými kauzami, které úzce souvisí s komunální politikou a v nichž jsou obviněni či prověřování jeho blízcí straničtí kolegové. Řešení těchto případů mohou dostat nebo už dostali na starost soudci trestního úseku Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a státní zástupci VSZO. Tato situace oprávněně vyvolává silnou kritiku – a to bez ohledu na pravdivost neověřených informací, že sám ministr spravedlnosti byl či je v těchto kauzách předmětem prověřování (ministr tyto informace popírá).
I kdyby ministra spravedlnosti k těmto krokům vedly sebelepší úmysly, tak je jeho jednání přinejmenším ústavně nepatřičné. Ministr tím vysílá orgánům činným v trestním řízení, konkrétně státním zástupcům a soudcům, mocenské signály. Popsanými kroky na ně vytváří tlak, hodnotí jejich rozhodovací činnost, vč. živých případů, a současně dává najevo, že takové hodnocení může mít vliv na jejich personální postup. Současně ukazuje, že se nebojí svých personálních a kárných kompetencí využít. Činí tak navíc ve věci, která má nepopiratelné politické přesahy. Ve svém souhrnu tak v justici vytváří atmosféru jistých očekávání, která může podkopávat principy nestrannosti a nezávislosti orgánů činných v trestním řízení při rozhodování konkrétních případů, jakož i principy legality a oficiality.
Vytváření takového tlaku je obzvláště problematické v modelu takzvané ministerské správy soudnictví. Ten je dlouhodobě udržitelný jen v zemích se silnou politickou kulturou, v nichž jsou sebemenší, byť nepřímé, politické tlaky na řešení konkrétních trestních kauz, zvlášť těch s politickým přesahem, považovány za absolutně nepřijatelné. V opačném případě totiž hrozí vznik nastíněné „atmosféry očekávání“, která může podkopat nezávislost orgánů činných v trestním řízení při rozhodování konkrétních případů. Ve vztahu k ministrovým aktivitám vůči státnímu zastupitelství je zároveň důležité poznamenat, že státní zastupitelství je sice zařazeno pod moc výkonnou, ale její političtí představitelé z velmi dobrých důvodů nemohou, až na přísně vymezené výjimky, zasahovat do řešení konkrétních trestních případů či je jakkoli jinak ovlivňovat.
V zemích s vyspělou politickou kulturou by si ministr spravedlnosti takové počínání, které se byť jen jeví jako vytváření tlaku na rozhodování orgánů činných v trestním řízení, nemohl dovolit. Ministr spravedlnosti bývá vnímán jako strážce nezávislosti soudců a státních zástupců, od kterého se naopak očekává, že je bude bránit před případnými politickými zásahy. V zemích „common law“ bývají dokonce už jen politické diskuze či interpelace o probíhajících trestních věcech považovány za nepřípustné ovlivňování činnosti orgánů činných v trestním řízení. Bez ohledu na ústavní systém je však zcela nepřijatelné, aby docházelo k tlaku na orgány činné v trestním řízení v politicky citlivých kauzách, v nichž jsou vyšetřováni spolustraníci a známí vládních politiků, natožpak samotného ministra spravedlnosti.
Jedním z nejdůležitějších ústavních principů je rovnost občanů před zákonem, která úzce souvisí s principem právního státu. Orgány činné v trestním řízení musejí s občany jednat jako s rovnými a nemohou mezi nimi činit rozdíly na základě jejich politických či osobních vazeb. Musí jednat nestranně a podle práva. Pokud je ministr spravedlnosti nespokojen s jejich činností, měl by primárně předkládat návrhy zákonů nebo navrhovat jiné systémové změny. Činit tak má vždy na základě přesvědčivých argumentů a transparentních analýz podložených daty. Nelze akceptovat, aby vůči orgánům činným v trestním řízení vysílal mocenské signály a tím ohrožoval osvědčené principy právního státu a dělby moci. Zejména pak v situaci, kdy je jeho pozornost ve značném nepoměru věnována obvodu, v němž po dlouhá léta působil, a případům, které se týkají jeho spolustraníků a známých z té éry. Takové kroky zavdávají důvodné podezření ze střetu zájmů a ohrožují důvěru veřejnosti v rovnost občanů před zákonem a právní stát.
Lukáš Kraus, Věnek Bonuš, Josef Karlický
za expertní tým Rekonstrukce státu
Chci být v obraze a dostávat informace o tom, co podstatného se v politice děje a jak politici plní své sliby.
Podpořím férovější a průhlednější politiku v Česku
